Rozhovor

Rychle a zběsile

(Rozhovor Pavlíny Vítkové s Janou Orlovou)

 

Jací umělci tě nejvíce inspirovali?

Důležitá je pro mě Gertruda Stein a její kniha Křehké knoflíky, literární skupina Vysoká hra, Noc s Hamletem od Holana. Co se týče výtvarných umělců, tak je to trošku složitější. Určitě postava Toyen.

 

A čím tě oslovila?

Asi svou performerskou stránkou, kterou jsem si možná jenom vybájila. Dlouhá léta jsem měla v pokoji na dveřích vylepené dvě fotografie: Jednu, na které je se Štýrským a Nezvalem, sedí na zahrádce a popíjí. Na druhé je Toyen v cylindru a v pánském oblečení. Je pro mě důležitá svým životním postojem, který byl ve své době výjimečný. Možná i v dnešní.

 

A ta Gertruda Stein? Dnes její jméno asociuje feministické tendence.

Gertruda Steinová je pro mě zajímavá tím, jak pracuje s jazykem, jak s ním experimentuje a jak používá určitá slova, vrství je a vytváří zvláštní nesourodé texty. Její feminismus, její sexuální orientace… o ty nejde. Samozřejmě u Toyen je otázka androgynity a sexuální orientace zajímavá. Ze současných umělců je pro mě zajímavá Margita Titlová Ylovsky a pak taky Darina Alster, se kterou toho máme hodně společného, co se týče témat.

 

Kdy ses poprvé setkala s fenoménem performance? Kdy ses pokoušela sama něco takového předvést? Jaké ty počátky byly?

U mě to začalo tak, že jsem chtěla dělat jiná autorská čtení. Jak jsem říkala, vycházím z literatury, začínala jsem jako básnířka. Většina autorských čtení mě nudí – je to dlouhé, lidi čtou monotónně, nic se tam neděje. Já ke čtení začala dělat vizuál, scénky. V podstatě jsem nevědomky performovala a zároveň se ke mně v té době dostala kniha Akční umění od Pavlíny Morganové a uvědomila jsem si, že dělám něco podobného. Pak jsem navázala kontakt s Ateliérem performance na FaVU v Brně.

 

Obdivuju, že s tím jdeš na podium (…)

Nedávno jsem si uvědomila, že skutečně jsem do určité míry exhibicionistka. Přitom jsem na tuto otázku vždycky odpovídala „ne, nejsem“.

 

Kde si myslíš, že je hranice mezi performance a exhibicí? Potřebuje jedno druhé?

Já exhibicionismus vnímám jako tendenci, kdy člověku dělá dobře nebo se cítí dobře, když se ukazuje ostatním. Rozdíl mezi exhibicí a performance je, že exhibice obtěžuje. Performer by měl pracovat s atmosférou a reakcemi lidí. Měl by vědět, kdy už je to přes čáru.

 

Otázka je, kde tu míru najít.

Myslím, že ta míra není ostrá hranice jako „teď už je to moc“. Je to pohyblivé a publikum něco vydrží, ale je velice jasná hranice tam, kde už to přeteklo. Performance je často intervence ve veřejném prostoru, na začátku je to pro lidi zajímavé. Samozřejmě, že je obtěžuje ve smyslu, že nepřijdou třeba tak rychle z práce domů, ale jde o minimální obtěžování. Nic se neděje. Tak performance pokračuje, lidi to začne trochu srát, ale pořád je vše v pořádku, ale pak je to sere víc a víc, až se objeví bod, kdy je to přes čáru. Obrovský prostor času, se kterým si může performer hrát.

 

Umění performera je i umění včas skončit?

Ano. Tady je právě rozdíl mezi exhibicí. Exhibice je nekontrolovaná, zbavená jakéhokoliv smyslu kromě exhibice samotné.

 

Zajímalo by mě studium u Tomáše Rullera. Máš pocit, že to ovlivnilo zásadně tvou produkci? Získala jsi hlubší zázemí v oblasti performance?

Určitě. Od Tomáše Rullera jsem se naučila klást důraz na čistotu provedení. Že není potřeba moc rekvizit nebo rekvizity jako takové. Žehral na přílišnou divadelnost nebo hru se scénářem. Kde začíná divadlo a kde končí performance je mimochodem důležitá otázka… Škola Tomáše Rullera je hodně vizuální a konceptuální.

 

Tam je to asi opravdu těžké odlišit. Performance je natolik na pomezí žánru, …kam bys ho sama zařadila? Má blíž k výtvarnému umění nebo divadelnímu? Nebo je formou sama pro sebe, která žije v nějakém meziprostoru?

Zastávám názor Tomáše Rullera, že performance vznikla z konceptuálního umění. Je to forma výtvarného umění, které pracuje s prostorem, časem a tělesností. Má blízko k živému obrazu.

 

Dáváš přednost performance nebo literárnímu projevu? Nebo se to u tebe smývá?

Nesmývá. Hlavně z důvodu, že literární komunita přijímá velmi špatně performance. Pro ně to je jiný svět. Oba světy jsou velmi rozdílné a těžko slučitelné. Stejně jako když jsem na vernisáži četla poezii… Nepochopili to.

 

Jak probíhá příprava vzniku tvých jednotlivých vystoupení? Od myšlenky, organizace, realizace… Jsi inspirována dřív prostorem nebo vizí? Myšlenkou?

Prostě mě to napadne (smích). Mám nápad, vidím vizuálně velice přesně, jak to bude vypadat, jak to bude fungovat emočně. Velice ráda - což je podstatou původního, klasického pojetí performance - lidi vyvádím ze stereotypu. Mám posunuté hranice toho, co je pro mě ještě normální.

 

Co je ti příjemnější? Performance solitérní nebo skupinová?

Já obecně hodně ráda spolupracuju. Ale ne že bych to dělala často. Ve srovnání „skupinová performance a samostatná“, určitě volím solitérní.

 

Jak si vybíráš lidi, kteří tě budou dokumentovat? Považuješ tu dokumentaci jako uspokojivý mediační prostředek, který může o performance nějak vypovídat?

Dokumentace je něco jiného než performance, na druhou stranu je to to jediné, co zůstane. Mám okruh fotografů, kteří mě fotí, protože jsem mladá a hezká. A protože doufají, že se mnou budou moct spát (smích, hodně dlouhý oboustranný smích).

 

Jak se dostáváš do role? Chápeš ji jako konstrukt, ztělesnění symbolu nebo jako odkrývání vlastní intimity, kdy prezentuješ sama sebe. Jsi spíš v roli nebo odkrýváš?

Hmmm… já to jako intimitu nevnímám. Pro mě je performance míň intimní než psaní poezie. Pro mě to je invokace. Neztělesňuji nic, co není ve mně. Ale zároveň vnímám sebe, svou identitu, která je v neustálém procesu a neustále se mění. Můžu být spousta žen například, spoustou bytostí. Stanu tím, co chci ukázat, ale není to vžívání se do role.

 

Připomíná mi to šamanské rituály. Vezmeš něco fyzického a vlastní psychickou aktivitou tomu dáváš jiný význam. Tím, že ho oživuješ. Animuješ. Je pro tebe přítomnost diváků a lidí, co tě pozorují, nutná? Myslíš, že pro performance je potřeba diváka?

Často se dělají performance pro kameru, má to svoje kouzlo a význam, ale já potřebuju odezvu lidí. Ale nechci na ně útočit. (…) Nemám moc ráda galerijní performance nebo ty akce, kam přijdou jenom lidé z oboru. Vždycky pro mě byli důležití diváci, kteří nevědí, co je performance. Kteří nikdy nic takového neviděli.

 

A když performuješ, tak to vždycky ohlašuješ? Ve veřejném prostoru?

Neohlašuji.

 

Hodně se u tebe objevuje symbol sexuality, sebepoškozeni, mytologické motivy. Co tě na nich přitahuje? Máš pocit, že čerpání z archetypu není vyčerpané?

Archetypů je dost a některé jsou zpracované méně nebo více. Když se snažíme pojmenovat práci s vizualitou a emocemi diváků, tak archetyp je jedna z možných interpretací a já tu interpretaci mám poměrně ráda, ale jde to i bez ní.

 

Takže spíš eklekticismus motivů? Popkulturní reference?

Archetyp je ve své podstatě kýč. Je to něco, co mají všichni lidé společné…

 

Hodně lidí říká, že tematicky navazuješ na sedmdesátá léta. Myslíš, že je to tak nebo to bereš jako nějakou kolegiální rivalitu?

Mám ráda staré věci, je ve mně jistý konzervatismus. S tím nic neudělám. Je otázka, jestli umění, které dělám, potřebuje, abych se stylizovala do toho, že jsem here and now…. Znám věci z té doby, znám současné věci a mám ráda 19. století, hlavně období dekadence. A taky předkřesťanské kultury. Ráda spojuju věci, o které jsem se v průběhu života zajímala.

 

Takže tvé věci teoreticky mají deset tematických pater, diváci vidí tři a je to pro ně prvoplánové.

Ano, přesně tak. To ale asi posoudí čas. Kdybych vykrádala sedmdesátá léta, tak mi to přijde sakra málo.

 

Stalo se ti někdy, že jsi nevěděla jak dál?

Ano. Stalo. Hlavně při skupinových performance. Z toho důvodu dělám nerada dlouhé věci. Píšu báseň na čtyři verše a někdo by to napsal na stránku.

 

Ráda kondenzuješ myšlenku?

Ano, je otázkou, jestli se to daří nebo ne. Můj přístup je „rychle a zběsile“.

 

Mrsknout to tam?

Mrsknout to tam.  A pak vypadnout.